Doporučení není rada

Doporučení je definováno jako vytvoření nabídky (či nabídek), ze kterých si klient sám vybere tu, která se mu nejvíce líbí. Například jedna banka udělá dvě nabídku úvěru – na 15 a na 20 let. Zákon pro doporučení stanovuje několik spíše obecných pravidel.

Přesněji už je zákonem upravená rada. Jedná se o nadstavbu doporučení a lze ji poskytnout až poté, co klient obdržel analýzu všech nabízených produktů a měl čas si vše prostudovat (zákon zde dává lhůtu 14 dní). Samotná rada není nezbytnou podmínkou pro uzavření smlouvy, každopádně, pokud ji poskytovatel či zprostředkovatel poskytne, musí se držet zákona (konkrétně §85 zákona o spotřebitelském úvěru):

• udělat analýzu finanční situace klienta, jeho požadavků, cílů a potřeb, která vychází z aktuálních informací;
• udělat analýzu rizik klienta, kterým může být vystaven po celou dobu trvání spotřebitelského úvěru;
• dát na výběr z dostatečného počtu vhodných produktů – u poskytovatele a jeho vázaného zástupce alespoň z vlastní nabídky, u samostatného zprostředkovatele a jeho vázaného zástupce z dostatečného počtu produktů dostupných na trhu;
• sdělit spotřebiteli, ze kterých produktů kterých poskytovatelů výběr vychází;
• předat klientovi listinné podobě (popř. na jiném trvalém nosiči dat) záznam o poskytnuté radě, který bude obsahovat požadavky, cíle a potřeby spotřebitele související s daným úvěrem; důvody, na kterých se zakládá rada; vysvětlení dopadu uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru či podstatné změny závazku z takové smlouvy na spotřebitele, včetně souvisejících rizik; a analýzu finanční situace klienta.

Proč by tedy někdo radu poskytoval, když nemusí? Správně, protože je na ní navázána provize.